Únor je, obvykle, časem zimního spánku parašutistů – pokud tedy nepatříte mezi těch pár bohatších, kteří si sbalí ty svoje nepropustné hadry a odjedou na Floridu, nebo do Španělska, takto Floridy parašutistů evropských. Parahospodáři mezi tuto smetánku zhusta nepatří. V únoru tedy podnikáme hodně tradiční akci u příležitosti narozenin jednoho z nás – Aleše Černého. Nesnáší okázalé oslavy a tak se kdysi nechal slyšet, že bude narozeniny slavit jedině tak a s těmi, kteří se s ním vydají na pochod po zamrzlé řece a v cíli že pak zaplatí pivo za každý rok, co mu jich je. K němu se tenkrát připojil i Honza Žemlička, protože má narozky přibližně ve stejnou dobu. Ten se ale zúčastňuje tak jednou za 5 let, což bylo zrovna letos. Přijel kvůli tomu z Německa.
Každý rok je to jiné, hodně záleží na počasí. Někdy je to jen jarní vycházka, někdy trochu boj s živly. Cestou furt klábosíme, spřádáme plány na příští rok, přetřásáme všechny ty historky a taky, pochopitelně, pomluvíme všechny ty, co s námi nejdou.
Cesta vede z železniční stanice Věžná do strmého kopce, který končí v nejvyšším bodě trasy – vesnici Střítež. Zde, hned u silnice, je otevřená místní Jednota, kde pozdravíme po roce paní vedoucí, maličko se občerstvíme a rozloučíme se s civilizací. Sejdeme do údolí řeky Bobrůvky a pokračujeme do Trenckovy rokle a pak dál až do Skryjí a končíme v Dolních Loučkách. Odtud potom zase vlakem domů.
Letos to tedy bylo pro celé chlapy. Hned na začátku nám příroda ukázala, že ještě nesložila své zimní zbraně a že nám to, tentokrát, nedá zadarmo. Po cestách se prakticky nedalo jít, všude samý led. Moc jsme si neuměli představit, jak půjdeme po svazích kolem řeky. Aleš dokonce utrousil něco o nezodpovědnosti a že Jizerská 50 se taky nejede, když na to nejsou podmínky. A to je u něj co říct. U té řeky z toho šel chvilkami strach a u Trencovy rokle jsme se názorově rozdělili – tři jsme šli po skále s řetězem a zbytek po ledě na kraji řeky. Že je menší riziko si namočit nohu, než spadnout ze skály – což je, nakonec, pravda. V jednom místě jsme pak už dál nemohli a Míra Fiala se dokonce dost krkolomně zřítil ze svahu při pokusu o sestup. No, nestalo se nic, i brýle jsme dohledali. Nakonec jsme už řeku po ledě přecházelo skoro rutinně a do cíle dorazili všichni zdraví. Tam nás přišel pozdravit i legendární Jirka Lepka, který tam bydlí.
Takže – bylo to fajn a snad jsme si vybrali ty podmínky na nějakou dobu dopředu. Aleš si vyřizuje platné papíry na skákání a letos se chce s námi opřít do těch hospod, na což se tedy dost těšíme. Tak ať se zase za rok na téhle stmelovací akci zase všichni sejdeme a ať už ten sníh sleze a můžeme do vzduchu.
T.K.
