Samotín je nepatrná osada v srdci Žďárských vrchů, ke které máme zvláštní vztah. Je to jednak křižovatka turistických tras a je tam nejen krásně, ale také spojuje Parahospody s vedoucími z tábora Sněžné. Sněžné je odtud kousek a tábor tam býval dlouhé roky. A taky jsme do něj skákali už od roku 1989. Letí to. A v neposlední řadě jsme tam v roce 2020 z padáku vysypali naši kamarádku Romču. Taky proto jsme letos seskočili blízko místa, kde má skrytý pomníček. Je odtud vidět věž kostela ve Sněžném, radar na Buchťáku, Malinská skála i Drátník. Takže středobod. Mnozí víte o čem je řeč.
Předpověď počasí se ukázala být zcela na nic. Všechno bylo jinak. V pátek bylo počasí naprosto neletové, ale sobota, oproti předpovědi, byla nádherná. Pilot Schovánek nás v Jihlavě uvítal v parahospodském tričku a vznesl se s námi v krásném, barevném stroji. Pluli jsme nad podzimní vysočinou. Když jsme přilítli nad Samotín bylo celkem jedno, kde přesně vypadneme, protože nefoukalo vůbec nikam. Remízky, stromy, terénní vlny, vše kreslilo nádherné stíny a přistáli jsme do jednoho z nejromantičtějších míst, kde jsme kdy byli. Druhá výsadka pak nastoupila v Poličce a za chvíli tam byla také.
Po přistání jsme navštívili výše zmíněný památníček a odříkali „extendere“- Měla by z nás radost.
Závěr pak „U kolouška“, na dohled pod strání. To máme za to, že jsme byli celý rok hodní.
