Po čtyřech letech jsme se opět dostali k etapovému přeletu, v pořadí třetímu. Takový přelet měl pokaždé nějaký dobrý důvod. Tento měl trochu hlubší téma, které začalo před 20 roky. Je to trochu víc textu, nic pro rychloklikače.
Už 22 let chodíme s Aldou Černým jeho únorový narozeninový pochod z Věžné do Dolních louček. 22 kilometrů po sněhu a ledu, někdy jen vycházka, jindy boj o přežití. Vždy se zastavujeme na občerstvení u malé prodejny potravin ve Stříteži, kterou vede stejná paní prodavačka. Vždy si nás pamatovala a popřála nám dobrou cestu. Tak před deseti lety jsme naznali, že by bylo pěkné tam přistát a takto povýšit tyto potraviny na hospodu. No ale jak to tak chodí, nikdy jsme se k tomu nedostali. Letos v únoru, když jsme paní uviděli, bylo po náladě, trochu mlčky jsme pokračovali k říčce Bobrůvce a někdo poznamenal: „Jestli se chceme přistát, musíme rychle“. No bylo nám jasné, že na tom naše paní prodavačka není dobře. Na jaře jsme sháněli letadlo, na místě jsme procházeli možné plochy k přistání, ale pak nám nápis na prodejně vzal vítr z plachet. Zavřeno ze zdravotních důvodů.
Ale s Aldou jsme si řekli, že to dotáhneme a přistaneme tam tak, jako tak. I když už tam není ano ta prodejna, ani naše paní. Ale slíbili jsme to sobě i jí, nakonec. Všechno jsme naplánovali, zajistili a pak přišla zpráva, že prodejna už zase funguje a tedy se jí někdo chopil.
V pátek ráno jsme se odlepili z Ústí nad Orlicí a Petr Šafář nás vezl přes Českou Třebovou, Poličku, Bystřici nad Pernštejnem až do Stříteže. Bylo nás 6, Vždycky 3 jeli po zemi a 3 letěli. Jen Třebovou jsme dali všichni, protože je od Ústí na dohled.
Když jsme byli všichni ve Stříteži, vydali jsme se do toho obchůdku, že si tam dáme pivo a povedeme chlapské řeči. A tam jsme ji našli. Paní tam byla, živá a krásná. Smála se na nás a tak jsme jí to všechno vyklopili, proč tam jsme. Seděla tam s námi daleko přes zavíračku, udělala nám kafe a vyprávěla, co se to vlastně stalo.
Sesypal se jí život, prodejna prodělávala, jak to na vsích bývá, nikde neměla zastání a všechno jí tak semlelo, že nakonec vážila 31 kilo a byla na dně. No nakonec jí pomohli doktoři, ale hlavně se z toho sama zvedla a našla důvody, proč se na svět zase usmívat. A tak ji tam v únoru zase najdeme.
Je to pravá hrdinka všedního dne. Obdivujeme její sílu a vůli. A přejeme hodně zdraví a dobré lidi kolem!
A Brňáci – když pojedete na Vysočinu takhle v pátek, zastavte se tam a kupte si ty lahváče u ní. Je to hned u cesty. Co na tom, že by to bylo v nějaké té hyperstodole o trochu levnější.
Važme si přátel, kteří nás podrží v těžkých časech, které přichází často velmi nečekaně. Jsou pro nás víc, než co nám jako důležité nutí společnost, Internet, reklamy a celý ten krysí závod, co nás žene za iluzí těžko definovaného štěstí. A rozhlédněme se kolem sebe. Třeba je tam někdo blízký, který by právě podporu a pomocnou ruku či slovo, potřeboval. Zastavme se a přeskládejme si hodnoty. Budeme z toho mít mnohem lepší pocit, než z nějaké drahé zbytečnosti.
T.K.
