I letos jsme v únoru vytáhli paty a vydali se na tradiční, únorový, narozeninový a hodně outdoorový pochod údolím říčky Bobrůvky. Jak jsme dohledali, chodíme to od roku 2002 a to proto, že náš kamarád a parašutista Aleš Černý nesnáší oslavy s dortem a svíčkama. Že si to pivo na konci jako takhle máme zasloužit a on jich potom v cíli zaplatí tolik, kolik je mu let.
Letos to nebyla úplná dávačka, ale ne tak hrozný, jako loni. Trasu trochu ztěžovala zcela nezamrzlá řeka, takže jsme se z některých úseků nemohli vylhat chůzí po ledě. Ale na druhé straně zase nebylo takové náledí, jako minule. Většina účastníků taky vzala vážně doporučené vybavení. Někteří doslova, takže ve výbavě nechyběly světlice, lano, mačky, nesmeky a tak. A nakonec se všechno i hodilo.
Hrdiny akce jsou skalní outdoristi Zolovi, kteří šli i s malou dcerkou, kterou celou cestu nesli. Těm se právě hodily ty mačky, protože některé části by bez nich asi nedali. Viki zase dorazil s těmi světlicemi a lanem. S Vikim Mužíkem zase šel nejmladší účastník raně školního věku, který to celé uťapal a do cíle dorazil zároveň s ostatními.
A poprvé s námi šli i oba naši piloti a vedli si dost statečně. Richard to viděl tak, že boční vítr při přistání s Brigošem není tak hrozná zkušenost, jako kluzká stezička dvacet metrů nad řekou.
Nakonec se objevil i ten, který se objeví všude, i když už bychom ho nečekali. Pepa na nás čekal kousek před Loučkami i se svým Baskervilským psem, který, jak nás upozornil, „není v jádru zlý, ale umí taky ukázat zuby“. Na což Milan Létal přišel za chvilku sám.
No ale – konec dobrý, všechno dobré. Zakotvili jsme v Loučkách v sokolovně, vypili prémiová piva, probrali plány na nadcházející sezonu a osmičkou vlakem se rozjeli domů. Tak ať se tam za rok zase všichni ve zdraví sejdeme!
